Údolí smrti a putující kameny
Který kluk by se při čtení příběhů z dalekého Západu nesetkal s hrůzu nahánějícím pojmem a zároveň zeměpisným názvem "Údolí smrti" v Kalifornii.
Přestože jsem v Kalifornii byl již několikrát předtím, Údolí smrti se mi podařilo navštívit až ve značně pokročilejším "klukovském" věku. Bylo to v roce 2005, kdy jsme se s manželkou, dvěma přáteli a s vypůjčeným autem rozhodli to vzít přes Údolí smrti cestou ze San Franciska do Las Vegas.
Viděl jsem samozřejmě již předtím nějaké obrázky Údolí a také jsem si prostudoval mapu, abych si udělal nějakou představu. V americkém autoatlasu je tato oblast (dnes národní park) znázorněna zelenou barvou a zaujímá nesmírně rozlehlé území o ploše 13,760 čtverečních kilometrů, což je jedna šestina České republiky. Údolí smrti samo je pak asi 230 kilometrů dlouhé a 8 až 25 kilometrů široké. Ze západu i z východu je lemováno velehorskými hřebeny, dosahujícími výšky až 3,368 metrů nad mořem. Dno údolí je asi 90 metrů pod úrovní mořské hladiny, takže výškový rozdíl dna a okrajů činí místy až 3,454 výškových metrů na pár kilometrech. Jedná se o nejníže položené, nejsušší a nejteplejší místo na území USA a prý druhé nejteplejší místo na Zemi. Je zajímavé, že i přes takováto strohá fakta, která jsou docela alarmující, si člověk plně neuvědomuje, co ho čeká.
Ze silnice 395 jsme v městečku Olancha odbočili doleva směr Údolí smrti okolo jezera Owens, na mapě vyznačeném krásně modrou barvou. Skutečnost však byla poněkud jiná, viz obrázek.
Foto J. Moucha, 2005
Silnice č. 190 (téměř bez provozu, přestože byl vrchol léta) nás vedla nejprve nekonečnou vyprahlou plání pod západními srázy Sierra Nevady. Po překonání průsmyku jsme si již skoro mysleli, že jsme na místě, ale byla to jenom předehra. Znovu stoupání do hor a teprve potom se nám otevřel pohled na příčné údolí, jehož protější svahy se vlnily v modři rozžhaveného vzduchu. Pár snímků a hurá dolů. Cestou jsme míjeli cedule s údaji o nekompromisně klesající nadmořské výšce 1.500 m, 1000 m, 850 m, 350 m - výška náchodského náměstí, 115 m - Hřensko – nejnižší bod ČR, 50 m, a konečně 0 m (hladina oceánu) a dále až po mínus 90 m. Zároveň jsme nemohli přehlédnout informace varující dobrodružně laděné turisty před zkoumáním údolí na vlastní pěst (doba přežití v místním horku s nedostatkem vody cca. 48 hodin) a také informace vybízející řidiče aut k vypnutí klimatizace, aby se nepřehřál motor (toto upozornění jsme neuposlechli a nechali klimatizaci puštěnou naplno).
Foto J. Moucha, 2005
"Elevation sea level" (úroveň mořské hladiny) hlásá tabulka u silnice
Foto H. Mouchová, 2005
Na dně údolí je benzínová pumpa a jakýsi "obchodní dům" se vším možným (vše zavřeno), kousek dál však lze potkat …zázrak! V tak nehostinné pustině ranch a hotel (Furnace Inn) s golfovým hřištěm a plaveckým bazénem! Není mi jasné, odkud berou vodu, snad tam jsou nějaké prameny nebo co. Teploměr u návštěvního střediska ukazuje 45°C ve stínu a my padáme horkem. Honem pár obrázků, informačních materiálů a rychle do klimatizovaného auta a pryč odsud, už se těšíme na sprchu, večeři a noc v Las Vegas…
Jediná pumpa v Údolí smrti - zavřeno
Foto J. Moucha, 2005
Furnace Inn a golfové hřiště
Pětačtyřicet ve stínu – teploměr na budově návštěvního střediska
Foto J. Moucha, 2005
To však není zdaleka všechno, co lze v Údolí smrti vidět.
Hluboko v srdci Údolí, tam, kam se po jediné průjezdní silnici č. 190 nelze dostat, leží jedno z největších tajemství přírodního světa. V místě, které lidé příhodně nazvali "Závodní dráha" se po rovném povrchu záhadně pohybují kameny, některé i přes tři metráky těžké, a urazí přitom vzdálenost až okolo jednoho kilometru i více. Takových kamenů je asi 150, ale jejich pohyb nikdy nikdo na vlastní oči neviděl ani nezachytil kamerou za celých devadesát let, co se o nich ví. Přesto je zcela zřejmé, že se pohybují, viz přiložené obrázky na konci tohoto povídání. Vysvětlení jsou různá: vítr? (skoro nemožné, a navíc dráhy jsou klikaté a opačných směrů), nějaký záhadný magnetizmus v podloží?, mimozemšťané? J, tekoucí voda ze svahů? (nepravděpodobné, téměř tam neprší, dráhy jsou různých směrů) …nikdo neví.
(Pro víc informací o pohybujících se kamenech v Údolí smrti klikněte SEM nebo SEM.)
Tim Cahill napsal v časopise National Geographic (listopad 2007) toto:
Je to zároveň jediné místo na Zemi, kde jsem se dokonce nahlas zasmál geologickým procesům samým. Konkrétně mám na mysli oblast v severozápadní části Údolí smrti s názvem Racetrack, tedy "závodní dráha", kde se z neznámých důvodů pohybují po vyschlém jílu kameny o velikosti mikrovlnné trouby, přičemž urazí vzdálenost 850 metrů i více. Důkazy jsou zcela jasné: hluboké rýhy v povrchu a na jejich koncích kameny. Nevyvratitelným závěrem je, že kameny se jakýmsi způsobem posunuly o stovky metrů a zanechaly po sobě jasnou stopu. Takto putujících kamenů najdeme přes 150, jejich pohyb však nikdy nikdo nepozoroval.
Pokud bych snad měl příležitost Údolí smrti ještě někdy navštívit, stálo by za to si vypůjčit džíp a zajet se tam podívat, třeba zrovna nějaký z těch šutrů pojede…
Jan Moucha, srpen 2010