Metaphor

V létě roku 1992 jsme s manželkou po dva měsíce křižovali USA autobusem společnosti Greyhound. Jednou, bylo to v Salt Lake City, jsme se chystali na celonoční cestu do Las Vegas. Protože však bylo teprve poledne, a autobus do Las Vegas odjížděl až později večer, naskytla se otázka co s volným odpolednem. Věděl jsem, že asi 60 kilometrů od Salt Lake City směrem na západ začíná Velká solná poušť, a že mezistátní dálnice č. 80 ji protíná přímočaře v délce asi 100 km.

Viděli jste někdy v životě solnou poušť? Já do té doby ne. Tušil jsem, že to nebude zrovna kdovíjak malebná podívaná, ale kdy se sem zase dostanu? Rozhodnuto! Za půl hodiny odjíždí autobus směrem na západ do San Franciska, jeho další zastávka je v městečku Wendover hned za Solnou pouští, ale již na nevadské straně hranice. Dvě hodiny na to zastavuje ve Wendoveru linka ze San Franciska do Salt Lake City, tedy opačným směrem, takže, počítáme, dvě hodiny tam, dvě hodiny čekání ve Wendoveru a dvě hodiny zpátky, to znamená, že asi za šest hodin bychom měli být zase v SLC. Honem zavazadla do úschovny a jedem.

Solná poušť, pokud jde o její jednotvárnost, nezklamala. Sněhově bílá, rovná a fádní plocha kuchyňské soli od obzoru k obzoru. Po obou stranách dálnice ploty z ostnatého drátu (jsou tady čtyři ohromné vojenské letecké střelnice a testovací prostory pro raketové zbraňové systémy), nuda.

Až jsme si říkali, jestli nám to stálo za to, a jestli by bývalo nebylo lepší strávit ono odpoledne v nějaké příjemné kavárničce nebo někde na koupališti. Pak se však, pár desítek kilometrů od konce pouště, v dálce po pravé straně dálnice začalo objevovat něco, co připomínalo z dálky stožár s parabolickými anténami. Vzhledem k blízkým vojenským prostorům by to asi nebylo nic neobvyklého. Jak jsme však přijížděli blíž, bylo jasné, že to je něco jiného. Byl to STROM. Jediný v okruhu desítek kilometrů, vysoký, třpytící se různými barvami v odpoledním slunci. Byl to FANTASTICKÝ strom v nepozemské krajině s bizarními plody a s popadanými skořápkami oněch podivuhodných plodů, každá o velikosti člunu.

Připadalo nám, že na žádné jiné místo na Zemi by se nehodil víc, a zdálo se nám, jako kdyby tady v té nepozemské krajině zničehonic sám vyrostl.

Ani jsem nestačil vytáhnout fotoaparát, a byli jsme pryč. Co to bylo? Kdo ho sem postavil? Proč vlastně a kdy? Takové myšlenky se nám honily v hlavě při dvouhodinovém čekání v klimatizovaném McDonaldu ve Wendoveru, zatímco venku slunce vyhnalo teploměr až na dvaačtyřicet stupňů. Cestou zpátky se mi již podařilo strom jakž takž vyfotografovat.

Další setkání s touto neskutečnou rostlinou bylo o tři roky později, kdy jsme již měli k dispozici auto. Vydali jsme se napříč Solnou pouští a vyhlíželi jsme, kdy se strom opět objeví. Fotoaparát jsem měl připravený, dálnice téměř neslyšně šuměla pod koly, po stranách se míhaly vodorovné linky nekonečných drátěných plotů na sněhobílé solné pláni, a již z dálky jsme viděli, že TO tam stále je. Nádherný, neskutečný strom se vypínal do třicetimetrové výšky a zářil ve slunečním světle snad ještě krásněji než tři roky předtím.

Fotografie jsem udělal z jedoucího auta, protože, bůhvíproč, nikde v okolí není žádné odpočívadlo. Že by kvůli vojákům? Trochu nás začala zajímat historie tohoto díla, a zjistili jsme tohle:

Metaphor: Strom státu Utah

Abstraktní umělecké dílo nazvané Metaphor: Strom státu Utah se vypíná hned u mezistátní dálnice I-80 na holých solných pláních západně od Salt Lake City.

Švédský umělec Karl Momen vytvořil tento třicet metrů vysoký strom v letech 1982 až 1986. Projekt, jímž chtěl vnést do úplně holé ploché solné pouště trochu krásy a výrazných barev financoval úplně sám. Strom je vytvořen z 225 tun cementu, skoro 2.000 keramických kachlí a pěti tun svařované oceli. Ale to není všechno, na strom byly použity také tuny nerostů a kamenů, které se typicky nalézají v Utahu.

Dílo, které se také nazývá "Strom života", se nachází na severní straně dálnice I-80 asi 153 km západně od Salt Lake City a asi 40 km východně od městečka Wendover. Umístění stromu je zajímavé již jen kvůli drsné okolní krajině, která se stala pro mnohé osadníky cestující v době osídlování Západu do Kalifornie nepřekonatelnou překážkou. Málo se také ví, že v době 2. světové války si právě zde trénovala posádka letadla Enola Gay svržení atomové bomby na Hirošimu.

Po dokončení svého díla se Momen vrátil zpátky do Švédska a věnoval je státu Utah. Kateřina Metcalfová, zabývající se uměleckou kritikou, napsala: "...podobně jako Kandinsky ve dvacátých letech, tak i Momen v letech osmdesátých spojil svoji lásku k barvám, kruhům a kosmickému prostoru ve svou vlastní osobní oslavnou píseň Vesmíru..." Na kmeni stromu je vepsána Schillerova Óda na radost tak, jak se zpívá ve vyvrcholení Beethovenovy Deváté symfonie.

Strom byl slavnostně odhalen v roce 1986 jako "Hymnus věnovaný našemu Vesmíru, jehož sláva a rozměry jsou mimo jakoukoliv představivost."

Přestože názory na toto dílo se dodnes liší a jsou občas zcela protichůdné, pravdou je, že nás v letech 1992 i 1995, kdy jsme projížděli okolo, úplně okouzlilo.

Jestli nám osud dopřeje se tam ještě někdy podívat, vytáhnu výstražný trojúhelník, budu předstírat, že mám píchlou pneumatiku a určitě tam zastavím...